Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 4 Poslední podraz?

28. 05. 2016 1:04:37
Dodnes se divím, že jsem to vydržela a že nejsem v blázinci. Ale v Beřkovicích je prý krásně, 3x denně teplé jídlo, krásný park a spousta lidí co si s vámi pěkně popovídají. Chtěla jsem tam být, ale na blbosti nebyl čas.

Ok, nechám zkalibrovat, teploměr.

To je asi to nejmenší. Vytáhla na mě věci, které do teď byly v pořádku, ale najednou bylo problémú tolik a skoro neřešitelné, že sýrárnu mi neotevře. Dokonce šla až tak daleko, že se mě zeptala co jsem ty roky, kdy si doma vyrábím sýry, s nima dělala.

„Jedli jsme je, co bych s nima asi tak dělala?“

„ To sníte tolik sýrů?“.... ušklíbla se

CO JE JÍ DO TOHO KOLIK TOHO SNÍME???? Ve mě se vařila krev, držela jsem se, abych se nerozbrečela, jednu chvíli jsem měla dost na mále. Pak se ve mně něco vzbouřilo a začala jsem to být já, kdo po ní chce, aby mi nadiktovala zákon, který mi nařizuje že musím dokázat veterině vzdělání, tohle musím dokázat živnostáku a ona nemá nejmenší právo to po mě chtít stejně tak, jako doložit potvrzení o nahlášení provozovny.

Dostala jsem ji do kouta, nevěděla a tak zaútočila, at jí ten zákon já řeknu. Já?? Já jsem úředník?? Tak jsem jí to ztížila: Najděte si ho na ministerstvu zemědělství, já si ho taky našla. Hotovo. Odmítala jsem jí to ulehčovat a diktovat jí přesný paragrafy. Když už mám já zkažený víkend, ať ho má taky, nebavilo mě to ani trochu.

Nakonec na mě začali oba dva štěkat, že nejsem malá provozovna ale velká a že musím mít všechno podle velkých provozoven. Prostě Madeta. Deset minut jsem se je snažila přesvědčit, že to tak není, snažila jsem se jim vysvětlit že existují dva druhy sýráren, REGISTROVANÁ a SCHVÁLENÁ A REGISTROVANÁ a jaký je v nich rozdíl a proč jsem já právě ta schválená a registrovaná

Ještě nejste! Skočila mi do řeči vetka.

Jen jsem se jí podívala z příma do očí a řekla jsem jí: Víte co, necháme toho, já si jdu zavolat panu řediteli veteriny a snad vám to on vysvětlí. Chvíli na mě koukala a když viděla, že se mnou nehne, tak jen řekla: No prosím, jen běžte.

No to byl průšvih.

Ovšem ne pro mě, mě dal za pravdu. S tím se ona nesmířila a začala mu do telefonu lhát, že odmítám dělat testy na somatický buňky na mlíko a na bakterie na sýry a že tohle prostě nepovolí atd. Pak si mě vzal na ucho zpátky, já mu vysvětlila že je to všechno jinak, opět mi řekl že samozřejmě, tohle dělat je nesmysl a tamto taky, kdyby něco volejte znova.

Po jeho telefonátu si paní doktorka dodala ještě víc vzteku a začala mě obviňovat, že si v mlíce dotahnu Brucelozu a že o tom nebudu vědět a budu to šířit mezi lidi. Tak jsem jí řekla, že ona jako veterinární dozor neví, že ČR je od roku 2004 Brucelozy zcela prostá?? Tak si honem rychle vymyslela jnou chorobu a já jsem se neudržela a se zvýšeným hlasem jí „vyřvala“ do obličeje:

„To už po mě můžete rovnou chtít testy na černej kašel a neštovice, co si to vymýšlíte? Vy jste se mi sem přijela normálně pomstít!“

Mlčela.

Přijela.

Pak na mě vytáhla nepasterizovaný mlíko. A co to vaše nepasterizované mléko? Já nedělám z nepaterizovanýho. No to není pravda, vy neděláte korbáčky? A to už jsem byla doslova vzteklá a řekla jsem jí, že korbáče se tahají z 75°C vody, co si asi myslí že tam přežije? Je to obrácená pasterace a nařízení mi to doslova umožňuje.

Mlčela a koukala do země. Asi na té zemi hledala, co by ještě vytáhla. Nenašla už nic.

Výsledek hodinového obviňování mě, že jsem terorista s odjištěným granátem, zesměšňování mě, že netušila že jsem i právnička, protože nějak moc vím o nařízeních dopadl tak, že ona má čas, pošle protokol s jejíma požadavkama a pokud nebudu souhlasit, mám 15 dní na odvolání. A já v tu chvíli jisto jistě věděla, že neotevřu klidně i další dva měsíce. Měla jsem v hlavě dolary, půjdeme se pást, peníze už nemám, musím splácet úvěr, nemám z čeho a nebudu mít a ona má čas. Odjeli.

Zamkla jsem sýrárnu, klíč jsem chtěla zahodit do kanálu, zavolat nejbližší bagr a nechat to zbourat. Místo toho jsem klíč pověsila na věšák, číslo na bagristu jsem nehledala, uvařila jsem si kafe a sedla jsem si do kuchyně a dýchala jsem. Nebrečela jsem, jen jsem tupě zírala z okna a přemýšlela jsem nad tím, jestli mi tohle stojí za to. Pomalu ale jistě jsem se vzdávala.

Už nechci vařit sýry, nechci se v tomhle státě postarat o sebe, o svojí rodinu, nechci nic, chci jen dodýchat a konec. Tak moc mi ta ženská vzala a dokázala to za pár chvil. Už mi to všechno bylo jedno. Bylo mi jedno, že dlužím peníze bance, že přijdu o dům, o nově postavenou sýrárnu, že skončím ve cvokárně, že moje rodina mi bude nosit buchty do blázince, prostě mi bylo všechno jedno. Dokonce mi bylo i jedno, že se mi za týden budou líhnout kuřata, na který jsem se těšila jak malá holka na plyšáka. Všechno mi vzala jen proto, že jsem se nenechala buzerovat státním úředníkem a ozvala jsem se. Mimochodem už po druhé.

Nějak jsem nechápala, proč ve státní správě a dělají lidi, kteří nemají ani šajnu o zákonech, které po člověku chtějí, nemají ani ponětí jak funguje mlíko a jsou schopný říct, že dvě lednice nestačí na výrobky z x litrů mlíka. Mlíko není maso, prostě není to tak, že porazíte krávu a máte 100kg masa a furt to bude 100kg masa. U mlíka to funguje jinak a já jsem unavená z toho, že jim musím vysvětlovat, že ze 100l mlíka nemám 100kg sýrů. Nemám i kdybych se rozkrájela, ale oni nééééé, oni vám řeknou, že vám dvě lednice na výrobky nestačí. Byla jsem fakt celkem slušně v háji, ale už mi to bylo fakt jedno. Neměla jsem už nejmenší chuť se na sýrárnu byť jen podívat....

Za půl hodiny, co jsem takhle seděla, sosala kafe a koukala tupě do okna mi zvoní telefon. Nechtěla jsem s nikým mluvit nechtěla jsem to vzít. Podívám se kdo volá a nevezmu to.... Jenže on volal ředitel veteriny, to se ví že jsem to zvedla. „Paní Řezáčová, ničeho se nebojte, v pondělí přijedu a dovezu vám povolení k sýrárně, ať můžete začít pracovat a připomínky paní doktorky vyřešíme v průběhu“ Zvedlo mě to ze židle tak rychle, že jsem málem vylila to kafe. Slova díků neznala hranic a najednou jsem měla pocit, že se konečně snad někam pohnu. Takže jsem si potom zase sedla, uvařila si další kafe a abych pravdu řekla, nerozuměla jsem už ničemu.

Tak já že jsem to nakonec asi dokázala???? Ještě před půl hodinou jsem měla sýrárnu k ničemu a teď ji mám k něčemu?

Nedalo se tomu věřit a ať jsem dělala co jsem chtěla, pořád jsem viděla tu pomstu od veterinářky a to, že mi to prostě zase nějak ztíží a to povolení v pondělí nedorazí.

Nedorazilo. Tak jsem znovu volala na vedení, kde to vázne. Nevěděl nic, ale jde to obvolat. Pak zavolal, že to tam čeká na podpis. Byl čtvrtek a pořád nic, tak volám zase a že pořád nic nemám a nevím co se děje. Slíbil že tam cinkne, pak cinknul zpátky a že zítra zavolá znovu. Už se neozval a mě to už nebavilo.

Uplynulo pár dní a přišel protokol. Krve by se ve mně nedořezal. Bylo tam asi sedm bodů, které musím udělat. Támhle něco dopsat do provozního řádu a tuhle něco dořešit. Nic nereálného až na jeden bod. A ten bod byl tak zásadní, že jsem tu sýrárnu mohla vážně a na férovku zbourat. Bylo tam napsáno, že MUSÍM dělat rozbory mléka po přijetí do sýrárny. Paní doktorka si zřejmě nevšimla, že skutečně nejsem Madeta a ani Olma, že nemám v sýrárně laboratoř a že mi sem s mlékem nejede cisterna od pěti dodavatelů a že mám právo na to mít testy z kravína. Proč budu testovat něco, co už je otestované? Však abych mohla právě tohle nařízení využít pro mojí sýrárnu, koupila jsem si chladící auto, abych nepřerušila chladící řetězec. Co se mi v tom mlíku po 20 minutách cesty asi jako namnoží? Ta slavná Bruceloza, která v ČR ani neexistuje? Však to byl první bod jednání na veterině, jak s testama mlíka.

Bylo 3.5.2016 a já už pár dní ležela v zákonech a tiskla nařízení a psala odvolání. Byla jsem do toho zakousnutá jak liška do slepice a to byla velká chyba.

Pokaždé, když jsem šla večer zavřít slepice, jsem měla plnou hlavu starostí, ale při pohledu na ty holky opeřený mi bylo hned trochu líp. Hurááá zasedla nám druhá kvočna, paráda. Měla jsem děsnou radost. Dveře od kurníku mi šly špatně zavřít, no to musíme zítra opravit, takhle se to otevře i samo.

Ráno jsme vstali, kluci se chystali do školy a do práce a já hledala v obýváku papíry k sýrárně. Petr šel jako každý den obhlédnout naší drůbeží smečku, otevřít jim kurníček a pokecat si s nima. Jenomže se vrátil strašně rychle a ve tváři výraz, že jsem jen řekla: Slepice... co je s nima? Ty zatracený dveře, blesklo mi hlavou....

Jsou v tahu :-(

Byly a úplně všechny. To byla taková rána, že jsme všichni jen stáli a koukali jeden na druhého.

Ani tam nechoď.

No to se ví, že jsem šla. Představa že snad něco zachráním, mě hnala ze schodů. Nebyl to hezký pohled. Všude peří, po celé zahradě peří a já podle něj už mohla jen identifikovat zmizelé slepice. Ach nééé, naše nejnovější nejmladší ISA jsou taky pryč. Lenghornka, pryč, Araukana co včera zasedla na vajíčka, v čudu, to není spravedlivý, tohle není vůbec spravedlivý. Co jsem komu udělala? Po kohoutovi ani památka a jakej to byl krasavec, takovýho už nikdy mít nebudu. Třináct slepic v tahu :-(

A pak mi blesklo hlavou, že v kurníku seděla přece naše krásná Moravia na vajíčkách a já ji přece měla oddělenou, aby jí ostatní slepice nepodnášely. Mazala jsem tam jak smyslů zbavená. Byla tam kde včera a dál seděla. To se mi trochu ulevilo, aspoň že jedna zbyla a snad budou i kuřátka.

U srdce mě bolelo, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem se už včera nepokusila ty dveře nějak opravit. Liška si prostě počkala a pak nám kurník pěkně vybílila. Doma panovala ponurá nálada, najednou tu bylo ticho, kohout stokrát denně nekohrhal a slepice nekdákaly. Automaticky jsem do misky pro slepice dávala zbytky z kuchyně ještě dva dny, než mi došlo, že to dělám zbytečně a přestala jsem s tím. Nicméně jsem alespoň každý den došla do kurníku, pohladila Moravii, dala jí dobrou noc, čistou vodu na noc tak, jak jsem to dělala vždycky a modlila se, ať její úsilí v sezení je k něčemu.

Musela jsem se soustředit na odvolání, ale potřebovala jsem vědět, co s tím odvoláním vlastně mám udělat. Kam ho poslat? K nám do města, nebo na kraj? Na koho se mám obrátit, kdyby to nevyšlo? Nechtěla jsem to už protahovat, potřebovala jsem vydělávat. Zvedla jsem telefon a zavolala řediteli kraje. Byl tam nový, původní odešel jinam. Jaké bylo moje překvapení, když mi oznámil, že na protokolu nevidí nic závadného. Popsala jsem mu tenhle bod a v telefonu nastalo ticho, až jsem si myslela, že mi snad vypadl signál. Pak se ozval s tím, že mám dorazit a probereme to, ale že fakt nevidí problém. No, já ho teda viděla a dost vážný, totálně likvidační.

Nedalo mi to, a rozhodla jsem se udělat poslední krok, ten nejposlednější.

Napsala jsem ministrovi a čekala že stejně neodpoví. Koho by zajímala nějaká Řezáčová se svojí malou sýrárnou.....

Ráno jdu do kurníku otevřít a tam to pípá o stošest :-) Vylíhla se nám malá černá kuřátka. Byla čtyři a já se nemohla nabažit pohledem na ně. Taková radost a nádhera. Za 21 dní je z obyčejného vajíčka tvoreček, že by ho jeden láskou sežral, teda až to povyroste a bude z toho víc kohoutů, než je na jeden kurník zdrávo, že jo :-)

Ale zpátky k ministrovi zemědělství.

Ten, světe div se, odepsal a slíbil, že si to ověří a pokusí se mi pomoct. Druhý den ráno v 7 hodin, to byla sobota (Pamatuju si to přesně. Ono když si píšete se samotným ministrem, tak to asi nikdy nezapomenete a to co následovalo taky nikdy nezapomenu) jsem si od něj vyzvedla zprávu, kde se psalo:

Bohužel, jste potravinářský podnik a musíte splňovat požadavky, zde nelze ustupovat. V pondělí prý máte jednání s ředitelem, tak to s vámi proberou. Dejte vědět jak to dopadlo. Hezký den Marian Jurečka.

Cssssss....... Hezký den???? Noooo, tak to sotva. Tak černý den jsem snad nikdy nezažila, vlastně nikdo z naší rodiny. Kluci ještě spali a já?

Složila jsem se a to definitivně.

Tohle prostě balím, už nemůžu, nemám sílu bojovat.

Zvedla jsem telefon, zavolala jsem Blance a Ivanovi a oznámila jsem jim, že končím, že tohle už nedávám a i když jsem přesvědčená, že mám já pravdu, už nechci jít dál. Rok a půl bojů mě nakonec dostal. Když dokázali i ministra přesvědčit, že nemám nárok, tak já už prostě nechci.Nechci znovu někomu vysvětlovat zákony, nařízení a vyhlášky, nechci se obhajovat, nemůžu už, nemám sílu, vůbec žádnou sílu. Chtěla jsem postavit sýrárnu a pracovat v téhle zemi, dát lidem dobrý sýr, poctivý, ručně vyrobený. Chtěla jsem jen poctivě pracovat, odvádět daně a dožít se s manželem důchodu, kde si budeme přilepšovat výrobou, aby bylo z čeho žít a nechat synovi po sobě malý odkaz v podobě rodinné firmy. Jenže jak se zdá, tak v tomhle státě se poctivá práce trestá. Co je mi platné, že jsem vyhrála první a třetí místo v národní sýrařské soutěži během jednoho jediného dne? K čemu jsou ty dva diplomy, když je ani nemůžu ukázat zákazníkům, protože nikdy žádní nebudou.

Najednou jsem si uvědomovala, jak jsem za ten rok a půl vyřizování, vysvětlování, stavění a učení se zákonů unavená. Tak strašně unavená, že se mi ani žít už nechtělo. Mě se už nechtělo ani myslet a dokonce ani mluvit. Blanka si s Ivanem přehazovali telefon, v dálce jsem ještě slyšela jejich dceru, jak na Blanku huláká nějaké rady, co dál. Mluvili jsme asi dvacet minut o tom, že to přeci jen ještě zvládnu, když jsem došla tak daleko, že se nesmím vzdát. Teda Blanka mluvila, já jen tiše poslouchala. Pokud se vzdám, pak už nikdy nikdo nebude mít šanci otevřít si výrobnu, protože i jim nastaví tyhle nesmyslný podmínky a je teď na mě, abych se postarala o to, že se to nestane.

Jak těžko mi bylo, když jsem pochopila, že je to asi fakt jen na mě, nemusím říkat.

Ptala jsem se: „Proč mám zachraňovat celej svět? Proč já? Já už nechci, kdo to má sakra vydržet!“

Seber se, běž s Petrem na procházku, zajděte si někam na oběd, nemysli teď na to, odpočiň si, běž za kuřátkama a na zákony se teď vykašli. Musíš si odpočinout, vyčistit si hlavu a večer ti zavolám, povídá Blanička a já souhlasila.

Seděli jsme všichni tři doma na terase a hledali nějaký nápad co dál, když se mi nepodaří veterináře přesvědčit, že jdou proti nařízení. Vymysleli jsme spoustu věcí a vesměs pěkný kraviny :-) Budu péct chleba, nebo vařit marmelády, nebo knedlo zelo vepřo... Mám tady potravinářský podnik za víc jak mego, tak něco prostě vymyslíme. Poslední nápad nadchnul našeho Lukáše. No tak Luky, když tak jsem ti postavila barák. Hele ale má to výhodu, když se ti bude chtít v noci čůrat, nemusíš na záchod, máš přes celej dům odtokový kanálek vedoucí rovnou do žumpy :-) Nakonec jsme si z toho i srandu dovedli udělat, ale vždycky jen na chvilku.

Slzy střídaly vztek, smích a zase naopak, až nakonec vyhrál vztek a totální naštvání. Rozhodla jsem se že teda na kraj pojedu a že mám jen dva dny na to, abych se na jednání řádně připravila. Ty dva dny jsem ležela už zase v zákonech a nařízeních a tiskárna jela tak, že jsem ji málem zavařila. Všude jsem si podtrhávala odstavce, které mluví jasně. Jsem malá provozovna, nemusím mít testy mlíka na vstupu protože bla bla bla....

Je pravda, že jsem od soboty do pondělí moc nespala a bála jsem se, že budu mít tak unavený mozek, že tam ze sebe nedostanu slovo, ale pletla jsem se. Potvrdilo se to, co mi řekl Ivan s Blankou: „Když si myslíš že už neujdeš ani kilák, tak ujdeš ještě deset!“

Celou cestu do Benešova jsme toho moc nenamluvili. Teda já nemluvila. Petr se snažil mluvit, sice nevím o čem, ale pořád něco říkal. Ani se mu nedivím, určitě se taky bál, že tohle prostě nedáme a tak se pokoušel myslet na něco jiného, než na obhajobu, zatímco já měla v hlavě právě jen tu obhajobu. Na klíně jsem pevně tiskla složku se zákony a nařízeními a ještě jsem do toho občas nakoukla. Snad proto, abych se ujistila, že se po cestě nařízení nezměnilo. Nevím.

Přišli jsme, okamžitě nás doktor ředitel přijal a s úsměvem. To mě dostalo. Tak já se tu klepu a on je v pohodě? Pak mi došlo proč. Sedli jsme si a na stole leželo povolení k sýrárně. Že by telefon od ministra zabral? Ále houby zabral, ani náhodou. Všechno bylo jinak.

Vy mi tady podepíšete převzetí povolení k výrobě a můžete prchat pro mlíko, ale nebudete se odvolávat proti tomu protokolu.“

Blesklo mi hlavou: „A to teda ne.

Já když to podepíšu tak souhlasím s těmi nesmysly dělat testy na vstupu!“

Tak jsem řekla, že ne, že pokud to bude tak jak to tam je, tak to můžu zavřít.

Vůbec to nechápal. Opřel se do křesla a chtěl konečně vědět, co mi na tom tak vadí. No a já to vyklopila.

Nechápu, kde se to ve mně najednou vzalo. Veškerý strach že pohořím, šel stranou. Zpětně mi dochází, že jsem celou dobu vůbec nevnímala Petra, že sedí vedle mě. Dívala jsem se řediteli do očí a sypala z hlavy čísla, nařízení, paragrafy a vysvětlovala, jak to je a co vlastně ta nařízení říkají a že se celou dobu řídím jen tím, co se po mě v nich chce a mám právo na to, toho využít a chtít, aby se podle nich řídili i oni. Nechci přece nic navíc, nechci nikoho šidit a nechci aby se se mnou zacházelo jako s fabrikou na sýry, když fabrika nejsem. Nechci přece nikoho otrávit sýrem, vždyť já celou dobu vlastně nechci nikoho otrávit, to mě se neustále někdo snaží otrávit a donutit mě, abych to vzdala. Vlastně nevím, proč to takhle funguje

Ředitel mě celou dobu pozorně poslouchal a mlčel. Když jsem domluvila, zvedl se, šel k počítači, chvíli něco hledal, podle mě to nařízení, pak zvedl telefon a bylo hotovo. Zavolal na ředitelství k nám, řekl řediteli, že tohle vážně je nesmysl a že máme pravdu a že oni musí přepsat protokol. Testy na vstupu nebudou. Před odchodem a podpisem převzetí povolení jsem se ještě 2x ujistila, že to myslel fakt vážně. Protože už nějak ničemu nevěřím.

Dodnes nevím jak dlouho jsem mluvila, čas šel úplně mimo mě. Potom jsme si už jen povídali o problémech, který jsem za celou tu dobu zažila, jak jsem se musela naučit všechny zákony, abych se mohla bránit a nakonec jsme se bavili o pubertálních dětech a o sýrech a o přírodě, jakou tady u nás máme. Jinou veterinářku mi bohužel přidělit nemůže, protože žádnou další nemá. Odjížděli jsme až asi za dvě hodiny. V autě mi Petr říkal, že to jak jsem mluvila o zákonech a nařízeních, byl prostě koncert. Mě to nepřišlo, já byla úplně vyřízená a unavená, chtělo se mi spát, brečet, smát se, zívat a nejlíp všechno najednou. Jenže nebyl čas na blbosti, po cestě nám odešly brzdy, takže jsme si ještě udělali výlet do servisu. To bychom nesměli být Řezáčovi, nic není jednoduchý.

Na oslavu nebyla nějak nálada. Dokud nebudu mít ten protokol v ruce, neuvěřím. Zavolali z ředitelství, že ráno přijedou i s protokolem a omrknou sýrárnu. Další nervy, další vysvětlování. No tak si dáme opáčko, co už jinýho. Přijeli, omrkli, opět jsem vysvětlovala jiný věci, co jsou v protokolu a se kterými nesouhlasím, ale šlo to snáz. Asi proto, že mám v sýrárně veselé barvy :-) Veterinářka to chvíli zkoušela - nachytat mě, ale neměla už šanci. Pak toho nechala. Když odcházeli, podala jsem i jí znovu ruku, což jí dost zaskočilo, protože se na mě usmála, stejně jako ředitelé a asi to ani udělat nechtěla. Sotva odjeli, rychle jsem zavolala do kravína, dokončila roztelefonované jednání ohledně jejich rozborů mléka, které mi budou kopírovat.

Hotovo.

Pak mi umřelo tělo. Měla jsem pocit, že mě přejel parní válec i s tankem. Musela jsem si lehnout, neudržela jsem se na nohou. Vstala jsem až druhý den, nakrmila zvěřinec a zase jsem upadla do totální letargie, unavenosti, ospalosti a nechuti cokoli dělat. Představa výroby sýru mě vůbec nelákala, nechtěla jsem ani vidět bílou barvu. Tak moc mi můj koníček znechutili.

Napsala jsem mail ministrovi. Chtěl vědět jak jsem dopadla, tak jsem mu to napsala. Vážený pane ministře, dopadla jsem tak, že povolení mám a celou dobu jsem pravdu měla já. Popsala jsem mu co a jak, jakým peklem jsem si za tu dobu prošla a že vím, že i když jsem tenhle boj vyhrála, tak vím, že přijde další. Protože veterináři o mlíce a o malých podnicích nevědí nic a zákony nečtou. Budu dál bojovat za své místo, jen je škoda, že já musím znát ta nařízení a místo toho, abych si vařila sýry, tak po nocích studuju zákony a žádný sýr už vlastně vyrobit ani nechci.

Ale z toho se nějak dostanu.

Buch, odesláno.

Začíná hokej, hrajou Slováci, konečně se dostanu k pořádnýmu fandění. Tak jsem si vlezla pod peřinu a rozhodla se, že už na to kašlu, zákony vypouštím z hlavy a kluci slovenský ušatý to dneska dají. Moc se jim nedařilo, tak jsem jim držela pallce, co to šlo. Jako správná fanynka jsem si nalila sklenici pivča, abych byla stylová, to budou zase nervy... vyhrajou, nevyhrajou... Určitě vyhrajou! Já si u toho parádně odpočinu a bude to všechno fajn a snad mi dojde, že mi to dojde.

Jenže to jsem se spletla. Zase zvonil telefon. Začínala jsem ho nenávidět a v duchu si říkala, kdo to zase otravuje. Teď, když mám rozkoukaný hokej, veget, sýrárna povolená, nechci s nikým mluvit. Jenže co když volaj z veteriny? Ženská vylez z pelechu a koukej to vzít, nikdy nevíš co na druhým konci číhá za další průšvih. Vylezla jsem, číslo neznámé....

Pavlína Řezáčová

Dobrý den paní Řezáčová, tady je Marian Jurečka. Málem mě kleplo. Nikdo si neumí představit co se ve mně v tu chvíli odehrálo.

Místo normálního pozdravu jsem řekla: Ježíši ... Dobrý den. Pak mi přišlo blbý, že jsem v posteli jen v kalhotkách a lážoplážo tričku, pak mi přišlo blbý, že mám doma bordel jak v tanku a že jsem od včerejška neluxovala, pak mě napadlo, že mě asi chce nechat zavřít za ten mail.

No Řezáčová, asi máš průser a ty si tu koukáš na hokej.

Jaký bylo moje překvapení, když místo basy, okovů a žaláře o chlebu a o vodě mi v uších začala přistávat jedna omluva za druhou. Poděkování, že jsem to nevzdala a prala se, že jsem to vydržela a zase omluva a zase poděkování. Potom jsme si povídali o malých podnicích u nás a jak se díky mě začnou nastavovat nová pravidla pro malé sýrárny a dokonce i pro výrobce masa a že je to fakt jako blbý, jak to tady vypadá.

Rozloučili jsme se. Už jsem ho netitulovala „Ježíši“, ale pane ministře, položila jsem telefon, chvíli na něj koukala a nevěřila jsem.

Volal mi ministr?

Mě?

Obyčejný ženský z vesnice?

A omluvil se?

Blboooost! Jenže to blbost nebyla, byl to fakt a tohle chtělo panáka a taky to zatraceně chtělo někomu ještě za tepla vykecat. Panáka jsem neměla, protože tvrdej nepiju, to by mě zabilo, telefon jsem měla.

No jasně, Blanička, ta to unese, ta je zvyklá. Petrovi nevolat, trefil by ho šlak, než by dojel z práce.

Napřed jsem teda Blanku požádala ať si sedne a pak jsem to vyklopila. Pecka. Měla ohromnou radost za mě, že jsem se dočkala aspoň nějakýho zadostiučinění, i když mě to vůbec nedocházelo. Ale měla jsem svých pět minut slávy a bylo to vlastně fajn. Už jsem si z toho všeho dělala srandu a stres konečně pomalu mizel. Už nejsem terorista s odjištěným granátem :-)

Na jak dlouho?

Autor: Pavlína Řezáčová | sobota 28.5.2016 1:04 | karma článku: 23.35 | přečteno: 571x

Další články blogera

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 3

Učenej z nebe nespad, ale blbce schazujou furt. Jeden by se až divil, na kolik jich narazí a kolikrát i on sám patří mezi ně.

27.5.2016 v 19:52 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 383 | Diskuse

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 2: Všechno se dá nějak udělat

Jeden by si myslel, že je fajn rozdávat lidem radost v podobě jídla, které nikde jinde nenajde. Problém je v tom, že se vždycky najde člověk, který to sice s vámi asi myslí dobře, ale v první řadě, to myslí dobře sám se sebou.

27.5.2016 v 0:08 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 473 | Diskuse

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem

Stačilo málo a držela jsem v ruce odjištěný granát. Ten granát byl v podobě čerstvě vyrobeného sýra. Práce s mlékem je v téhle zemi, pokud nemáte fabriku jak hrom, hrozba a to hodně veliká. Chcete státu platit daně ze sýrů? Pozor!

26.5.2016 v 1:21 | Karma článku: 22.28 | Přečteno: 1023 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Šárka Rosová Váňová

Stáří je jen pro odvážné. Jsem srab?

Beru do ruky velký nůž. Krájím koláč života na dvě poloviny. Jedné se říká mládí. Druhé stáří. Je čas se do té druhé zakousnout. Nikomu se moc nechce. A tak je třeba vzít do ruky cukřenku a pořádně tu druhou půlku osladit.

16.11.2017 v 18:58 | Karma článku: 37.14 | Přečteno: 3350 | Diskuse

Martin Fafílek

Nástupiště 5 a 1/2, Praha

Co vše se dá udělat pro pohodlí cestujících v opravené hale pražského hlavního nádraží. Třeba fitko na perónu

13.11.2017 v 10:35 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 274 | Diskuse

Tomáš Kubálek

Určeno k likvidaci - třetí pokus

Za téměř pět let od legalizace konopí v ČR se na objednávku SÚKLu vypěstovalo 40 kg léčebného konopí, z toho se více jak 36 kg zlikvidovalo. Reálná odhadovaná roční spotřeba se pohybuje v jednotkách tun. Někde bude systémová chyba

11.11.2017 v 18:11 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 427 | Diskuse

Jana Niklová

Dušičkové zamyšlení: Nebudeme-li pečovat o hroby významných rodáků, propadnou….

Hledají se lokální patrioté, kteří by zevrubně prozkoumali všechny tři naše hřbitovy a našli náhrobky dalších významných lidí.

31.10.2017 v 13:17 | Karma článku: 7.83 | Přečteno: 207 | Diskuse

Tom Vácha

Alibismus liberálně demokratických stran v novém parlamentu,

žene Andreje Babiše do náruče extremistů, k Tomio Okamurovi a komunistům, kteří se spolupráci s hnutím ANO tak vehementně nebrání.

22.10.2017 v 10:42 | Karma článku: 22.16 | Přečteno: 778 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 612

Jmenuji se Pavlína Řezáčová a postavila jsem malou, vesnickou mlékárnu a výrobnu sýrů: Sýrárna u Řezáčů. Byla to radost, byl to můj sen, ale bylo to i peklo a dokonce i noční můra. Jak se dělá malý podnik a ještě navíc mlékárna, když se musíte prát a několikrát denně křičet: "14 dní se nemodlím, protože tohle není možný?!" O tom vám budu psát a nejen o tom :)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.