Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 3

27. 05. 2016 19:52:56
Učenej z nebe nespad, ale blbce schazujou furt. Jeden by se až divil, na kolik jich narazí a kolikrát i on sám patří mezi ně.

Nejen, že jsem odmítala dělat sýry, protože slovo sýr a sýrárna mi už připadalo, jako sprostý slovo a ne něco co miluju nade vše, ale odmítala jsem i psát papíry. To nešlo. Koukala jsem do toho jak husa do flašky, co chvíli přepisovala něco co jsem 3x přepsala, nevěděla jsem už, co je a co není správně. Takže denně neskutečně otevřených oken v PC se zákony a vyhláškami, abych neudělala nějaký kopanec a neupletla si na sebe bič. Nakonec jsem na to týden ani nemákla a dobře jsem věděla, že mi jde o čas. Nešlo to.

Pro mlíko jsem nejela, sýrařina pro mě bylo něco, u čeho se mi vytratila radost a něco u čeho budu zase jen přemýšlet a ještě si zkazím sýry. Věřím tomu, že když někdo nemá radost z práce, která se ve výsledku jí, je to potom prostě hnusný.

Projektanti slíbili dodat projekt včas, a mě se ten čas krátil a já neměla nic. Aspoň, že kluci měli zase svoje teplé večeře a nezhubnuli, ne že by před tím teda zhubnuli :)

Tak jsem teda po čase začala psát, protože času málo, dala jsem si na to jeden týden. Hele holka, máš to v hlavě, to napíšeš. A ono joooo, napsala jsem to.

Problém přišel ve chvíli, kdy jsem přivezla domů projekt.

Neříkala jsem projektantovi minulý týden, že teplá voda půjde do výrobny z kotle z domova? Neříkala jsem mu, že stěny nebudou vykachlíkovaný, ale že budou opatřený omyvatelným nátěrem? No neříkala jsem mu, že tam nemá psát typ baterií u dřezů a umyvadel, neříkala? Říkala a několikrát a on mi tam napíše i barvu dveří, aby toho jako nebylo málo. Já jsem myslela, že ho roztrhnu a když jsem myslela že už ho neroztrhnu, ale že mu prostě jen cinku a řeknu aby to přepsal a překreslil a bude to v klídku, tak jsem se krapánek spletla. Měla jsem ho roztrhnout, hned.

A proč tam jako nebudou kachlíky na stěnách? Všechny výrobny potravin to mají, to mi teda jako vysvětlete! Nepříjemnej, vzteklej, hrůza. Jsem si připadala jak na veterině......... zase.

No protože já dělám s mlíkem, a když mi mlíko vycákne na tu krásně vykachlíkovanou stěnu tak se zažere do spár a já tam budu mít plíseň a nikdy se jí nezbavím, tak proto a baterie mi tam napište, prostě baterie, a ne že je tam přesný typ, já dělám s mlíkem a já musím mít u jednoho umyvadla takovou a u jinýho makovou. Pakliže mi tam napíšete typ, tak mi to hygiena neschválí a pokud mi to schválí tak mi to pak nezkolaudaje, protože jim dojde, že nesplňuju to, co musím splňovat a barvu dveří bych prosila taky vymazat.

Já už lítala z kůže, to teda bylo na mě moc. Já si zaplatím za projekt a oni se se mnou ještě budou hádat, že to vědí líp, přitom nikdy sýrárnu neprojektovali. Kdybych jim to neříkala........... Tak tohle už jsem nedávala vůbec, ale vůbec. Na co já ještě narazím?!

No nic, překreslili, ale o víkendu jako že nemakaj, fajn, tak v pondělí. Dodali, já si pěkně pročetla všech xx stránek co jsem sepsala pro veterinu a hygienu, zavolala, že všechno mám a dovezu jim to. Tak prý super, už na to čekají. Pěkně jsem uvařila tiskárnu. Udělala jsem dvě hromádky, popadnu projekt, sednu do auta a jedu. Úplně v klídku se řvoucím Divokým Billem, že by to i hrochovi vystřelilo mozek. Píseň „Moje milá plakala“ byla ten den TOP, já šťastná že to mám všechno po kupě, snad jsem na nic nezapomněla, snad ne, že ne, jasně že nééé, jsi šikula, teď už to půjde dobře....

Veterina, odevzdáno, razítko, čau.

Hygiena, parkoviště problém, no u popelnic se mi stojí standardně nejlíp, snad nebudou během 15min. vyvážet, odevzdáno, razítko, hotovo. Ještě dojet domu, konečně si odfrknout a na pár dní zapomenout na zákony. Uklidit barák, protože kdyby tady bouchnul granát, není to rozdíl, taky něco vyprat, navařit něco fajn k jídlu, otevřít vínko a konečeněěěě pauza a bez stresu.

Tak si tak jdu s tím prádlem do obýváku a jak ho Petrovi skládám, oko mi padne na stůl. Sakriš, co je to tu za papíry, to je divný, to jsem asi tady neuklidila ze včerejška. Ze včerejška???? Jááák???

To jsou ty ze včerejška? Néééé!

Klubíčko Petrových fuseklí odházuju na zem, letím ke stolu a s hrůzou zjišťuju, že jsem, já kráva blbá, blbá, a blbá, neproházela ten projekt. Já jsem dala na veterinu a hygienu ten špatný, který samozřejmě nesedí s tím, co jsem jim já sepisovala celý týden. Průšvih. Hodí mi to na hlavu.

Uklidnit se a myslet, Mysli, mysli. Hodin bylo přesně 17:00 no to mi už na úřadě nikdo nevezme. Musela jsem zachránit situaci, aby to hned nenatloukli do PC, to by byl malér. Telefon, kde mám to číslo na vedoucího veteriny, sakriš, mysli, hledej, zapal si, uklidni se, neklepej se, snad to pochopí.

A Petr mě zabije, ještě k tomu.

No jistě, nikdo to nebere. Hlavu v dlaních, nervy zase v kyblíčku, no už v malým kyblíčku, moc mi jich fakt nezůstalo a co teď. No nic, ráno sednu do auta a půjdu prosit na hygienu a veterinu o odpuštění a proházím ten projekt s nima. Ale, co když to bude problém? To „co když“ už mi lezlo na mozek. Za hodinku telefon, vedoucí, copak se děje?

Strašně se omlouvám ale já to zvrtala..... co teď s tím? Můžu vám to tam odvézt a proházet? Jasně, já se lekl, že se stalo něco horšího, povídá šéfík. Uf. Hygiena nic. Už nepracovali. Ráno volám, jo dovezte, já jim to nahoru zavolám. Další Uf. Takovej šutr, co mi spadnul ze srdce, musel být slyšet až v Bratislavě.

Co bude dál, co dál zvrtám já a co dál po mě budou chtít? Prošla jsem peklem a další peklo nechci.

Za nějaký ten týden mi přišlo rozhodnutí z veteriny, že stavba může začít. Za měsíc i z hygieny. Vlastně se pořád jen na něco čekalo. Hygiena si dala několik podmínek, že v projektu něco není uvedeno a že to teda musí ke kolaudaci být. U těch podmínek jsem se musela skoro smát, protože: Buď ten projekt asi ani nečetli, nebo nevím. Podmínka č.1: Zajistit vypláchnutí očí při použití žíraviny........ To jako mysleli ten můj ocet? č.2. Osvětlení tolik a tolik lux. To jako nečetli ten projekt? No nic, to si s nima ještě potom nějak pořeším u kolaudace.

Jednání na stavebním a zaplatit neskutečný poplatky za to, že sýrárna stojí méně než 2m od sousedů a takový ty blbiny. Poplatila jsem co se dalo, oběhla jsem 2x všechny sousedy s prosíkem o podpis a hurá na stavební a zase čekat...... Razítko dorazilo, stavba povolena a mohli jsme začít.

Byl konec října.

Takže honem fofrem do banky, ať pošlou prachy a tam se to zaseklo na katastru. Opět. Naštěstí prachy slíbený byly a čekalo se jen na jejich razítko, takže stavební firma začala stavět jen s tím co jsme měli našetřeno.

Stavba letěla rychlostí Migu, rostlo to každý den a nakonec, díky tomu že byla mírná zima, se stavba zastavila jen přes vánoce, aby si stavbaři taky odfrkli. No a hlavně já. Každý den se v sedm ráno budit budíčkem vrtačky, bagru, zbíječky, kladiva..... Nenáviděla jsem ten zvuk. Ale to by nebylo nejhorší. K hrubé stavbě mě ani nepotřebovali, jen občas něco ohledně projektu, doladit a tak, ale jakmile došlo na vnitřek, to už jsem tu lítala jak hadr na holi. Tohle jak, tohle kam, tohle co..... neměla jsem čas si ani vypít horký kafe.

Uplynulo několik měsíců a blížila se kolaudace a zase jednání s veterinou a hygienou, dopisování a ladění dokumentů k výrobě, ladění stavby a řešení zásuvek a vody a světel....... Bylo toho tolik, že jsem denně usínala s tím, na co jsem zase zapomněla a co bude blbě. Každý den něco blbě bylo, takže vyřešit, obvolat, zajistit a kafe jsem si dopíjela až odpoledne.

Před kolaudací se zjistilo, že mám špatně zakreslený stávající objekt, ze kterého se to dělalo, garáž. V katastru to měli špatně, projektant jel podle katastru a prostě to nesedělo. Takže jsem si hezky pěkně zavolala geodetiky, zaměřili za tučný honorář, přepsali jsme za další tučný honorář katastr a vyřešeno. Potom jsme zavolali geodety zpátky, zaměřili sýrárnu za další tučný honorář, jinak by nemohlo dojít ke kolaudaci a v tu chvíli už jsem si říkala, že prachy fakt nekradu a že jestli někdo ještě nějaký chce, tak to vzdávám. Zdroje vysychaly.

Plácali jsme to doma jak se dalo, támhle ukrást něco z výplaty, tuhle si Lukša musel počkat na nový boty a jako naschvál se nám vytento obě auta, jedno po druhým, takže zase peníze. No divím se, že jsme to nějak uplácali. Musela jsem se každý den přesvědčovat že sýrárnu chci, že ji miluju a že mi tam bude fajn. Ale upřímně? Nenáviděla jsem ji, byla jsem na ni naštvaná, že bere tolik sil, nervů, byla jsem naštvaná na stavebníky, že si neumí sami poradit a že beze mě by to snad ani nedodělali. Byla jsem naštvaná na manžela, že je to všechno na mě a já vím o stavbách houby (no on taky) ale tak třeba elektrice by rozumět měl, když to vystudoval, jenže tu nebyl....... Někdo vydělávat peníze holt musel a já nemohla, protože jsem čekala na sýrárnu, že jo. Prostě furt jsem byla naštvaná, vzteklá, sklíčená, smutná, nic mě nebavilo.

Jak se blížila kolaudace a finále, volala jsem na veterinu. Paní veterinářka, co znala mlíko a byla prý fajn od nich odešla. Trochu ve mně hrklo. Sakriš, tak to je blbý, no snad mají někoho dalšího. Když mi do telefonu vedoucí veteriny řekl, že mi může poslat toho veta, co ke mně má přístup zakázán, tak ve mně hrklo tak, že jsem jen pronesla: Proboha jen to ne! Aha, byla odpověď...... si asi nepamatoval co bylo..... No a pak tady mám už jednině jednu paní veterinářku. Tak jo, pošlete ji. To jsem ještě netušila, že se mi to pěkně vymstí.

Veterinářka byla hned na první pohled celkem zvláštní. Věřila jsem, že ví co dělá..... asi pět minut. Ale potom už ne. Když jsem se dozvěděla, že jediný co si v zákonech přečetla je to, že nemusím mít v sýrárně záchod, protože ho mám o metr dál doma.... Nooo trochu mě zamrazilo. Když mi řekla, že si mám na dveře nalepit papír, do kterého si každý den zapíšu, že jsem vytřela podlahu, zamrazilo mě znovu a víc a najednou se ve mně probraly nabušené zákony.

Ne, nevidím důvod proč si já sama sobě budu denně psát, že jsem po sobě umyla nádobí! Mám v Haccapu jasně napsáno že se píše jen týdenní a měsíční a já podle zákona toho a toho zodpovídám za to a to. Tak prý jo a prý si ten zákon ještě projde. Přijela za dva dny s kolaudačním rozhodnutím, že souhlas. Uf se mi ulevilo, ale vymyslela si další věci: Dodat bezpečnostní listy k malbě v sýrárně, jako jestli je to pro styk s potravinama. To si jako myslí, že já budu sýr házet na zdi jako špagety, abych zjistila jestli jsou al dente? Ale tak joooo, vyhovíme úřadům. Poslala jsem mailem. Poslala jsem mailem i celý Haccap, sanitační řád, provozní řád a považovala jsem to za vyřízenou záležitost. Všechno má, bude klid.

Neeee nemá.

Ještě dvě poslední kapky přidala a měla jsem dost.

První byla, když mi zavolala, že musím dodat Haccap a všechno kolem v tištěné podobě na jejich úřad. Dobře, asi nemají na veterině tiskárnu nebo co, bylo mi to jedno, chtěla jsem mít klid, vytiskla jsem všechno. Byl to pěkný štos papírů. Jako na potvoru tiskárna stávkovala, takže slušný horor. Dovezla jsem jim to, šla si koupit nový toner do tiskárny, protože jaksi pod náporem tisku došel a čekala jsem, že už je to všechno. Poslala mi za pár dní mail, že chce abych jí doložila svoje vzdělání, jestli jsem způsobilá pro výrobu sýrů.

A to byla ta poslední kapka.

Lítala jsem tady po baráku jak smyslů zbavená a hledala, kde že já mám ty papíry ze živnostenského úřadu a celou dobu mi něco vrtalo hlavou, jenže v tom rozčilení jsem nemohla přijít na to, co to sakra je? Pak jsem si sedla a mozek nastartoval. Tohle ale přece řešil živnosťák, tohle jim přece nepřísluší, oni to po mě asi nesmějí chtít.

No nezbylo než si to nějak potvrdit, takže opět budu otravovat Blanku a Ivana. Ještě že jsem jim nevolala, ale jen napsala, protože to bych si zas vyslechla....... oni to se mnou myslí dobře, ale když udělám kopanec tak mi umí pěkně vynadat, že jsem se zase nechala od něčeho uvrtat. Učenej z nebe nespad, ale blbce schazujou furt, že jo :-) a to jsem ted moc nepotřebovala. „Okamžitě stížnost, hned! Na to nemá právo! Ani na haccap v tisku nemá právo, máme počítače a ani na bezpečnostní listy k barvě nemá právo! Co bude chtít příště? Že houbička na nádobí je pravá?!

A tak jsem si zase sedla k notesu a zase jsem psala stížnost do Benešova a zase jsem hodiny čekala, než se odhodlám tu stížnost odeslat. Ale už jsem neměla kam uhnout. Nešlo to, buď budu buzerovaná a nakonec se sesypu a mě banka sebere barák, sýrárnu, pozemky, nebo ona dostane důtku a dá mi snad pokoj. Jaká to spravedlnost co? Platím úředníka za to, aby vymyslel, jak mi zakázat pracovat, fakt príma.

Druhý den mi dorazila odpověď od nejvyššího, že to okamžitě jde řešit. 10 dní se vetka neozvala a za deset dní se ozvala, že potřebuje kolaudační rozhodnutí. Poslala jsem jí to, ve vší slušnosti, jako že dobrý den paní doktorko, tady máte scan rozhodnutí. No ani neodpověděla že děkuju. Ale asi to tak ty úředníci mají nastavené, oni neděkují, oni požadují.

Za další týden poslala mail, že po mě chce, abych jí doložila potvrzení, že jsem nechala na živnosťáku zaregistrovat provozovnu. A to už jsem se hroutila. Nicméně v tom hroucení mi blesklo hlavou, že tenhle postup, tohle pořadí papírů co po mě chce jsem někde už viděla. Tak jsem si místo toho, abych leštila sýrárnu, sedla k počítači a začala hledat. Našla jsem. Ona po mě chce papíry, které má právo chtít po výrobci krmiv??? Jako to fakt??? Fakt! Stejné pořadí: Potvrzení o vzdělání, potvrzení o nahlášení provozovny... Paní veterinářka se rozhodla, že jsem krmivář. Super. Já jsem skončila.

Hodinu mi trvalo, než jsem třesoucíma se rukama vytočila opět Blanku a divím se dodnes, že mi rozumněla nějaký slovo. Slzy nešly zastavit. Zlatá Blanka, zavolala na ředitelství, řekla šéfovi co se zase děje a mě nechala dát si panáka. Do hodiny volala veterinářka, že přijede za dva dny na kontrolu, sepíše protokol a ať jsem doma. Mluvila v množném čísle, tak mi bylo jasný, že si bere posilu. Šéf veteriny mi po Blance vzkázal, že ať se nebojím a kdyby něco, mám ho vytáhnout z porady.

Od té doby jsem nespala, čekala jsem pomstu od veterinářky za dvě stížnosti a doufala jsem, že snad má paní rozum a jen se spletla a hned ve dveřích to urovná. Něco v tom smyslu, že nevěděla, už ví a že to bude v klidu, však sýrárnu mám krásnou, všechno splňuju...... To jsem byla ale naivní....

Kontrola mě strašila ve dne v noci, vlastně jsem ani nevěděla co jde kontrolovat, když už tady 2x byla, udělala kolaudaci že jsem provozu schopná, asi chtěla vidět vybavení a v neposlední řadě se mi šla pomstít. A taky že jo.

Během prvních pěti minut jsem věděla, že jsem neprošla... nemám kalibrovaný teploměr.

Pokračování příště

Autor: Pavlína Řezáčová | karma: 11.52 | přečteno: 411 ×
Poslední články autora