Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 2: Všechno se dá nějak udělat

27. 05. 2016 0:08:54
Jeden by si myslel, že je fajn rozdávat lidem radost v podobě jídla, které nikde jinde nenajde. Problém je v tom, že se vždycky najde člověk, který to sice s vámi asi myslí dobře, ale v první řadě, to myslí dobře sám se sebou.

Po patřičném vymytí - vylití mozků, mého a Petrova, jsem dokázala aspoň trochu usnout. Z každého snu mě budily představy o tom, jak jsem skončila, jak to nedokážu, jak mě tu straší veterinář s odběry vzorků a dokonce se mi i zdálo, že mám neustále zkažené sýry. Normálně to začínala být, pomalu ale jistě, perfektně vyšlapaná cesta do cvokárny.

Zde opět zafungovala má skvělá skupina sýrařů.

Tak jsem jim pověděla další průběh mého príma snažení o pokus vysvětlení zákonů někomu, kdo by je měl znát líp než já. Dostala jsem pěkně vynadáno, že jsem se nechala natlačit do něčeho, na co nemá právo.

Jak můžu být tak blbá a sežrat mu to i s navijákem, říkala jsem si, vždyť on na to fakt ale nemá právo! Vzpomněla jsem si, jak jsem se nechala na hygieně pomalu přesvědčit, že potřebuju mít v sýrárně okno, kterým přeliju mlíko do hrnce. Bylo toho na mě už fakt moc, jeden to nemůže, prostě nemůže všechno uhlídat. Jednání jsou dlouhá, skáčou od jednoho ke druhému a pak už má člověk dost. Měla jsem jedinou šanci, jedinou a žádná jiná neexistovala, pokud jsem stále tohle všechno chtěla dál podstupovat a sýrárnu otevřít.

Stěžovat si.

No jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá, když máš nervy v tahu, brečíš i u reklamy na "Bonbonieru Merci" a o Coca Cole ani nemluvím. Při pohledu, na prázdnou lednici se sýrama, protože nemáš čas pro papírování něco vyrobit, je ti na nic.

A komu si stěžovat? Té vrchnosti o které pan veterinář mluvil, že se jich nebojí a jen na něm záleží, jestli otevřu sýrárnu nebo ne? Nechala jsem to být, stěžovat si nebudu, pojedu za vedením na tu veterinu s papírama a pokecáme.... uvidíme. Tentokrát už jel Petr se mnou, já nebyla schopná řídit, asi bych se někde vysekala.

První překvápko bylo v kanceláři v podobě onoho veterináře. Príma, no co no, tak asi chce být v obraze. Dva šéfové veteriny, hodní, milí páni doktoři nás přijali s úsměvem a možná trochu s rozpaky. Co že si to tady ta mladá, štíhlá, krásná, perspektivní ( já bych se definovala tehdy jinak) pobledlá, vychrtlá, unavená stará rakev, na nás vymyslela. Vyptali se co a jak chci, hledali jsme společně řešení, jak to vymyslet, abych sýrárnu mohla mít. A když jsem asi po hodině viděla, že oni jsou ti, co mi konečně chtějí pomoct, zeptala jsem se na rovinu:

Jak často musím dělat vzorky sýrů?

Neblázněte, to si udělejte postupně a pak jeden rok jeden druh, další rok další druh, vždyť by vás to jinak zrujnovalo, stojí to dost peněz. Zvedl telefon, zavolal do laborky, řekl mi cenu, mě se protočily panenky s kolotočem dolarů, ještě že jsem seděla, protože z toho by si jeden vážně sednul na zadek.

Ten „můj pan veterinář“ toto odkýval, že jasně, však jo. Divný, doma mi říkal něco jiného a já kvůli tomu musela vypít hektolitry vína, moje játra. V duchu jsem přemýšlela, jestli mi doma ještě zbyly nějaký tabletky Ostropestřce... No nic.

Jak často musím dělat testy mlíka? Já je dělat nechci, já si budu brát kopie přímo z kravína, dělají je ob den, takže mlíko je prověřené tak jako tak a bude mi stačit 2x za rok kopie, kvůli změně krmení, aby se mi mlíko dobře sýřilo. (Ono se ani po rozborech dobře, nebo hůř sýřit nebude, stejně dělám 2x do roka na sýření svoje testy) ale tak chtěla jsem být diplomat, že joooo.

Odpověď: Nevíme, mrkneme do zákona a začal ho hledat.

Mezi tím ten „můj vet“ povídá, že on ten zákon má, že si ho vytisknul a že musím dělat svoje testy, které si samozřejmě zaplatím. S tím placením to neřekl, to jsem ale dobře věděla já. Petr si vzal ten list papíru do ruky, kouká do něj a povídá veterináři, že ten zákon sice nařizuje, že musím prokázat, že mám udělaný testy mlíka, ale taky to nařízení povídá, že je mohu získat pouhou kopií z kravína, z jiné mlékárny, která taky bere od nich atd. ... Tím pádem, kopie stačí. Nejsem Madeta, nepovezu 10000l mlíka denně. Veterinář, prohlásil, že se k tomu nebude vyjadřovat, že on si to se mnou už dávno vyjasnil a hotovo. Ve mě by se krve nedořezal, jaký jsem měla najednou vztek. S ním nehnu, ani náhodou. Naděje ale ještě nenatáhla bačkory, tak v jednání jedeme dál a i Petr pochopil, že s ním to nepůjde a přestal do toho rýt, zatímco já se snažila o jasnou odpověď od jeho nadřízených.

Šéfové naopak řekli, že kopie bude stačit, že jim jde jen o to abych prostě třeba něco nevylila a že jde o moje prachy, tak abych zbytečně netratila, když bych mohla po kravíně chtít náhradu škody. Ale ok, jo pohoda, testy z kravína stačí. "Můj" veteterinář odkýval.

Měla jsem fakt pocit, že je tam jen do počtu, nebo co, krom toho, že neustále vykládal, jak to mám skvěle všechno připravený a jakou jsem si s tím dala práci, to všechno sepsat a vymyslet. To že mi při první návštěvě řekl, že neexistuje abych si všechny provozní řády, sanitační řády a technologický postupy sýrů a veškerý HACCP – což je zjednodušeně řečeno to, jak já se postarám o to, abyste ode mně neměli "blbý sýry" napsala sama, že si na to musím najmout firmu a přes to nejede vlak, se najednou vytahuje, jak jsem super baba, co tomu fákt jako rozumí????

Říkala jsem si, že je mi dost divné, že mě tahle najednou chválí, když doma mi to hodil 2-3x na hlavu. Ne, on nechválil mě, on chválil sebe před svýma nadřízenýma, jak maká a jak mi pomáhá a přitom všechny ty moje dokumenty snad ani nečetl.

Odcházíme s tím, že když to teda bude takhle, jak jste nám tu řekla, nemáme problém a nebudeme to protahovat. Já byla šťastná jak blecha. Bohužel jen pár vteřin. No asi právě jak ta blecha, než ji někdo pěkně postříká sprejem protiblešákem.

Ten „můj vet“ nás vyprovázel až ke vchodovým dveřím a na každým schodě nám řekl: „Hele, to co se tady dneska řeklo, vůbec neberte v úvahu, na to se vykašlete, bude to tak jak jsem vám řekl já, protože já vám to budu povolovat a kontrolovat a vůbec nechápu, proč jste tam říkala jména lidí, se kterýma jste jednala ohledně sýrárny, tohle mi laskavě nedělejte, snad jsme se dohodli, že to bude tak, jak jsem vám řekl. (Já tam totiž zmínila Ing. Hrbka ze SFZ - Svaz Faremních Zpracovatelů, že to on mi říkal, že nemusím dělat sama testy na mlíko, že mi stačí kopie z kravína.)

Hele, všechno se dá nějak udělat. Na tu větu jsem začínala být alergická, jak mimino na bílkovinu kravskýho mlíka.

Když začal ve dveřích do Petra prstem šťouchat se slovy, udělejte to takhle a takhle, vážně vůbec tohle jednání neberte vážně, tak jsem čekala, že se buď zhroutím potřetí, vlastně po čtvrtý, nebo mu dá Petr pěstí. Nedal, ale jen co za námi zamknul a my šli do auta, řekl jediný: Tohle je v tahu a my s tím musíme něco udělat, nebo můžeš sýrárnu odpískat. Za jeho podmínek, a s jeho kontrolama, to nikdy nedáš.

Zhroucení se co?

Ano, tušíte správně, konalo.

A tentokrát už jsem si skoro objednávala postel v blázinci. Už jsem nemohla. Nevěděla jsem jak dál, nevěděla jsem kam si stěžovat, bála jsem se, že když si na něj budu stěžovat a to bez důkazů, něco jsem měla, co mi tady čmáral na papíry, ale většinu jen v hlavě, co mě, nebo nám oběma říkal na těch schodech, že si ještě víc uškodím a sýrárnu fakt můžu zabalit.

Telefony kamarádek sýrařek a farmářek s podporou, byly strašně fajn. Jen jsem jim toho moc neřekla. Do telefonu jsem jen brečela, neschopná slov, nešlo to, nešlo, brečela jsem, míchala u toho sýr a divila se že nebyl přesolený. Nebyl, už jsme ho snědli a stejně jsem ho vařila do salátu, tak by to bylo jedno.

Další bezesná noc :-(

Dva dny jsem se z toho dostávala a přemýšlela co dál. Měla jsem pocit, že se proti mně všechno spiklo, že jsem úplně neschopná, projekt v běhu, prachy v čudu a Topol stojící před barákem na poli na mě skoro mával větvemi: „Mě si vyber, mě, mě, provaz máš v garáži“ :-( S třesoucíma se rukama jsem zavolala Blance a to fakt ne, jako silná baba, co ví a popere se, ale s pláčem a prosíkem, co mám dělat, už nemůžu.. .... Já to vzdávám!

Okamžitě volej na kraj řediteli. Je jedno že nemáš nic v ruce, ale tohle si ten veterinář nesmí dovolit.

Půl dne jsem sbírala odvahu a dávala si nervy zpátky na místa, kam patří. A zavolala. Do deseti vteřin jsem měla nervy opět tam, kam nepatří, řediteli kraje jsem brečela do telefonu a s velkým úsilím, aby mi bylo aspoň trochu rozumět, jsem mu to všechno vylíčila.

Prý mám být v klidu, hned to jde zařídit, tohle prostě neexistuje. Za hodinku mi volal zpátky, že ke mně přijede pan vedoucí veterinář, co jsem s ním jednala ten den a vyřešíme. Do mailu jsem mu všechno ještě napsala, jako správnej práskač (pyšná jsem na sebe fakt nebyla, ale buď bude na pracáku „můj vet“ nebo já.) Moje ani jeho varianta se mi nelíbila, sen se mi ale hroutil.

Pan vedoucí veterinář u mě byl hned druhý den a že proč jsem něco neřekla, když jsme spolu jednali? Tak mu povídám, že jsem se dost bála, když ON tam byl to za a) a za b) když jsme odcházeli, zdálo se mi, že ty sporné body ON pochopil a taky je tam před nima odkýval. Jenže pak přišlo za c) rovná se pokec na schodech a všechno bylo jako dřív.

Co po vás vlastně chtěl?

Zapisovat každou pasterizaci, i kdybych pasterizovala mlíko 20x za den, bude zápis, zapisovat každý vyndání mlíka z lednice a měřit teplotu a zapisovat, nad dřezem mít cedulku, že si tam nesmím mýt ruce, plastovou paletu na použité barely od mlíka. Proč? Však já je dám mimo výrobnu a zavřu dveře. Pro někoho je to paleta za ubohé 2tis cca, pro mě je to hodně mlíka.

Testy na mlíko co 3 měsíce, testy na sýry co 3 měsíce a když se mu něco nebude zdát, budu je dělat klidně i co 14 dní, zapisovat každou teplotu při výrobě. Použiju pažitku do sýru, hned to pro něj bude kontaminace a zavře mi to. No to jsem si mohla postavit kancelář a néééé sýrárnu, vždyť budu jen a jen psát. To všechno jen proto, že jsem mu odrecitovala nařízení, ve kterém se píše že tohle dělat nemusím, protože prostě nejsem Madeta a jemu se to nelíbilo.

Jak jsem mu to všechno povídala, hroutila jsem se pomalu ale jistě znova. Nebýt osm hodin ráno, vyhulím krabku cigaret a bude mi fuka, jestli mám po ruce inhalátor na astma. Naštěstí jsem už nebrečela, protože pan vedoucí veterinář je skutečně člověk, co stál na mé straně a uklidňoval mě víc, než by si sám pomyslel. A stejně už mi došly slzy, leda bych si je někde vypůjčila a já děsně nesnáším dluhy :-)

Jasně a jednoznačně mi řekl, že to mám prostě udělat tak, jak mi řekl vrchní veterinář a jak jsme se u něj v kanclu naposledy dohodli, sehnal mi jinou veterinářku, která dokonce rozumí mlíku a pomůže mi. Až budete mít projekt a HACCP přijeďte a dáme souhlas ke stavbě. Na kdy to tak plánujete?

Zapomněla jsem vám říct, že už se psal rok 2015 a já chtěla v létě začít stavět.

Tak snad za dva tři měsíce, projektanti slíbili.... Tak až to bude, cinkněte mi a koukejte si odpočinout, bude to v pohodě. Odjel. Až později mi došlo, že dobře věděl, že projektanti kecaj.

Uf, radost, že to klaplo a já mám od "mého veta" klideček ještě zdvojnásobil ředitel kraje, když mi zavolal chvíli po "šéfíkově" odchodu. Omlouval se a děkoval, že jsem mu to všechno řekla. To už jsem v sobě měla asi tu půlku krabky cigaret, inhalátor zatím nebyl třeba.

Jeho poslední slova nezapomenu asi do smrti: Ten veterinář má k vám vstup zakázán, už se nemusíte bát a těším se, až vás zase uvidím a nejlépe u kolaudace. Zhroutila jsem se znovu, klepala jsem se jak drahej pes, byla jsem šťastná, ale s nervama už vážně na konci sil. Dobře to dopadlo, ale představa co mě ještě čeká, mě nijak nelákala. Ale dobrý, tak teď už snad nic horšího nepřijde.

Světe div se, přišlo.

Pokračování příště

Autor: Pavlína Řezáčová | pátek 27.5.2016 0:08 | karma článku: 14.22 | přečteno: 466x

Další články blogera

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 4 Poslední podraz?

Dodnes se divím, že jsem to vydržela a že nejsem v blázinci. Ale v Beřkovicích je prý krásně, 3x denně teplé jídlo, krásný park a spousta lidí co si s vámi pěkně popovídají. Chtěla jsem tam být, ale na blbosti nebyl čas.

28.5.2016 v 1:04 | Karma článku: 23.35 | Přečteno: 562 | Diskuse

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem 3

Učenej z nebe nespad, ale blbce schazujou furt. Jeden by se až divil, na kolik jich narazí a kolikrát i on sám patří mezi ně.

27.5.2016 v 19:52 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 374 | Diskuse

Pavlína Řezáčová

Jak jsem se stala teroristou s odjištěným granátem

Stačilo málo a držela jsem v ruce odjištěný granát. Ten granát byl v podobě čerstvě vyrobeného sýra. Práce s mlékem je v téhle zemi, pokud nemáte fabriku jak hrom, hrozba a to hodně veliká. Chcete státu platit daně ze sýrů? Pozor!

26.5.2016 v 1:21 | Karma článku: 22.28 | Přečteno: 1014 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Jana Plamínková

Město v pasti

Developeři často lamentují, že jim trvá výstavba bytů, kanceláří či jiných akcí až 10 let. Novináři píší o tom, jak je to hrozné a jak se to musí změnit. My politici na pražské radnici jsme ale terčem kritiky, že stavíme pomalu.

20.7.2017 v 22:22 | Karma článku: 11.55 | Přečteno: 426 | Diskuse

Antonín Šimek

Kamiony na Praze-východ? Poděkujte ANO

Pražští radní v úterý schválili zákaz vjezdu kamionům na území hlavního města. Tato na první pohled nezáživná informace ale bude mít strašlivé důsledky pro všechny, kteří žijí v obcích na východ od Prahy.

19.7.2017 v 11:20 | Karma článku: 26.71 | Přečteno: 1026 | Diskuse

Šárka Rosová Váňová

V naší zemi lidské zrůdy nechceme!

Zhlédla jsem video. Je to úplně jiný pocit než se dívat na krvák plný potoků umělé krve a rafinovaně děsivých kolagenových masek. Jsem šokovaná, otřesená, zhnusená. Viděla jsem totiž realitu.

18.7.2017 v 16:39 | Karma článku: 47.27 | Přečteno: 7481 | Diskuse

Jan Paroubek

Negativní zkušenosti s některými zaměstnanci Záchranné služby a Záchytné stanice v Praze.

ZKUŠENOST DRUHÁ - aneb kde skončily mé snahy pomoci lidem, kteří potřebovali okamžitou pomoc zdravotnických profesionálů. Totálně v ...

3.7.2017 v 15:44 | Karma článku: 20.00 | Přečteno: 2455 |

Jakub Moravec

V dešti umřeme žízní…

Již několik hodin prší a minimálně tady, kolem Radotína, to má dnes již standardní průběh. Proudy vody se proženou krajinou, vesnicemi a sklepy, aby zítra či pozítří byla krajina opět vyprahlá a suchá.

29.6.2017 v 12:26 | Karma článku: 39.63 | Přečteno: 3327 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 604

Jmenuji se Pavlína Řezáčová a postavila jsem malou, vesnickou mlékárnu a výrobnu sýrů: Sýrárna u Řezáčů. Byla to radost, byl to můj sen, ale bylo to i peklo a dokonce i noční můra. Jak se dělá malý podnik a ještě navíc mlékárna, když se musíte prát a několikrát denně křičet: "14 dní se nemodlím, protože tohle není možný?!" O tom vám budu psát a nejen o tom :)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.